Eliška V. a pátá léčba v Egyptě
Tak již třetím rokem létáme na alternativní léčbu k dr.Augustinové. Při pohledu na Elišku se nám ještě pořád dokáže vybavit ta Eliška, která letěla poprvé. Plačící, protože měla bolesti kyčlí, neustále se škubající v epileptických záchvatech, my s odsávačkou v ruce a v sobě hrozný pocit bezmocnosti, že si ji nemůžeme ani vzít do náruče, položit ji, aniž by bolestivě nereagovala. Je to vše minulost. Je to ale trvale vryto do naší mysli a to nás žene dál, aby Eli tohle už nemusela zažít a naše celá rodina taky ne. Ten hrozný pocit, co nás provázel.
Dnes je naše Eliška spokojené dítě. Jezdíme s ní na výlety, chodíme na procházky do lesa, bez problémů zvládala pobyt v běžné třídě mateřské školky. Sice je pořád ležící, sama nic neudělá, ale když se na nás podívá, víme, že nám vše rozumí.Začíná si více broukat a houká, když chce pozornost nebo se jí něco nelíbí. V Egyptě vydávala hodinu nesouhlasný zvuk a my jsme měli podezření, že jí bolí bříško, protože se hodně najedla. Nakonec jsme pochopili, že se jí chce spát a my pořád povídáme a ona nemá klid. Přenesli jsme ji do ložnice a hned usnula.
Dokáže zafixovat pohled, otočí se za zvukem, opět se více uvolnila. Ve vodě byla radši na bříšku, aby mohla kopat nohama. Opět lépe jí a dokáže vypít 150 ml dobré šťávy najednou. Dobré, protože co jí nechutná krásně plive ven. I to je pro nás pokrok. Přes 2 měsíce jsme nepoužili odsávačku! Začaly jí růst druhé zuby. Je mnoho dalších drobností co se změnily, ale pro Eli a nás jsou to velké pokroky. Ani si neuvědomíme, co při běžném pohybu zapojíme svalů a kolik buněk v mozku musí pracovat. Co se vše musí změnit v tak poškozeném mozku jako má naše Eli.
Rozhodli jsme se, že přestaneme počítat kolikátá léčba to je. Pro nás to nemá smysl, pro nás se stala alternativní léčba součástí života a tak jdeme ruku v ruce po cestě spolu.
