PODEJ NÁM RUKU z.s.

 Jsem vzděláním učitelka MŠ a můj pracovní úvazek byl sestaven ze dvou polovičních, učitelského a asistenta pedagoga. Takto jsem se seznámila s Eliškou Vachtlovou a také s Adélkou Procházkovou. Obě holčičky se v docházce do naší třídy střídaly. Při pohledu do odborné dokumentace s výčtem diagnóz nebylo lehko nikomu z nás, děti s takovýmto handicapem, alespoň v našem kraji, ještě nebyly integrovány. Největší obavy byly z epilepsie a z možných záchvatů během pobytu v MŠ. Eliška navíc donedávna přijímala potravu pouze žaludeční sondou. Nejsme zdravotníci, "jen" pedagogové :-).. Maminky nás však při informativní schůzce ujistily, že není se čeho obávat, epilepsie u holčiček se neprojevuje velkými záchvaty, spíše chvilkovou ztrátou pozornosti, zahleděním, třesem, změnou svalového napětí a u Elišky po léčbě v Egyptě v podstatě vymizela. Navíc budou stále na telefonu a v prvních dnech s námi ve třídě, aby ukázaly, vysvětlily, naučily, přetlumočily.. Obě maminky jsme s kolegyněmi požádaly o takový "základní manuál", vysvětlivky, jak a na co holčičky reagují. Byly s námi v začátcích docházky dětí a jejich pobyt ve třídě byl postupně zkracován tak, aby si holčičky zvykly být v jiném prostředí bez rodinných příslušníků.

 Eliška docházela do mateřské školy pravidelně dvakrát až třikrát týdně na 4 hodiny během dopoledne. Adaptaci na prostředí MŠ, postupně bez přítomnosti matky, zvládla velmi dobře. Pokud někdy zaplakala, postačil tělesný a mluvený kontakt, pochovat, pohladit, mluvit na ni a po chvíli se utišila. Eliščiny reakce nejsou příliš znatelné pro člověka, který s ní nepřichází do styku a více ji nezná. Proto jsem byla zpočátku nešťastná, že holčička nereaguje a že to s ní "neumím".. Teprve později jsem se naučila vnímat její reakce, mezi které patří už změna výrazu v očích nebo dýchání. Velmi mi v tomto pomohlo setkání s poradkyní terenní sociální služby Rané péče, Mgr. Zuzanou Pecháčkovou, která byla ochotná přijet za námi přímo do mateřské školy a podělit se o své zkušenosti při práci nejen s Eliškou, ale také s Adélkou Procházkovou.

 Eliška byla zařazena do třídy, kde již děti a paní učitelky měly s handicapovanými zkušenost, byla zde např. integrována Nikolka Tržová, o které si můžete rovněž přečíst na stránkách sdružení. Nejvíce dojímal přístup samotných dětí, pro které se Eliška stala samozřejmou součástí kolektivu, kamarádkou, které ukázaly a podaly hračku, pomohly s kočárem, přinesly kapesník, mluvily na ní, hladily jí, když byla smutná, vymýšlely "role" (naposledy Makovou panenku v tématickém bloku motivovaném stejnomennou pohádkou).

 Za celou tu dobu jsem nezaznamenala od dětí jedinou negativní reakci a všichni víme, že děti jsou hodně upřímné :-).

 Eliška udělala v mateřince během školního roku velký pokrok! Zvykla si pobývat v jiném prostředí bez přítomnosti rodičů a ze schouleného smutného děvčátka, dívajícího sebezvýrazně jedním směrem, se postupně stává holčička, která otáčí hlavou, mění výraz v očích, pohybuje rukama i nohama a zvukovým projevem reaguje nejen na věci, které se jí nelíbí, ale zdá se mi, že někdy i tehdy, když by chtěla na něco odpovědět. Je stále živější, sleduje dění kolem sebe a občas se dokonce usměje.

 Další integraci mohu tedy rozhodně doporučit, samozřejmě s asistentem, který bude nadále pomáhat Elišce s co možná největším začleněním do kolektivu a postará se o její osobní potřeby. 

 Adélka docházela do mateřské školy pravidelně dvakrát až třikrát týdně na 4 hodiny během dopoledne. Zpočátku se zdálo, že vše proběhne bez potíží. Adélka je velmi usměvavá holčička, která svou radost dovede dát najevo a smát se, až výská. Měla radost ze všeho kolem ní, otáčela se po dětech, pozorně sledovala okolí, komunikovala očima, bohatou mimikou, spokojenými výkřiky, zapojovala se, samozřejmě přiměřeným způsobem a s dopomocí asistentky nebo učitelky, do společných činností s dětmi.  Problémy nastaly v okamžiku, kdy jsme začali zkracovat přítomnost maminky ve škole. Adélka je na rodinu a především na matku velmi citově fixovaná a uměla to dát najevo. Nastalo období stýskání a pláče, těžší o to, že na holčičku v takovémto případě nejenže neplatí žádné utěšovací prostředky, ale jsou spíše pověstným "přiléváním oleje do ohně"..I když se utišila, zůstávala smutná a nespolupracovala. Občas si nás prohlížela s výrazem: "Tak jak dlouho ještě? A čeho jste tady vlastně schopni? Přijde máma?"

  I v Adélčině případě byly ostatní děti vstřícné, milé a soucitné, dokázaly pochopit její stýskání a hledaly možnosti, jak ji potěšit. "Nejzápornějším" dětským hodnocením byl povzdech jednoho z chlapců: "Adélka zase řve...", na který přilétla briskní odpověď jeho kamaráda: "Protože se jí stýská po mamince, taky jsi brečel!".

 Hlavním cílem letošního roku se tedy stala adaptace holčičky na prostředí MŠ bez přítomnosti rodinných příslušníků. V okamžiku, kdy se situace konečně začala zlepšovat, odjela Adélka na měsíční speciální léčbu do Egypta k paní doktorce Augustinové. Měla jsem strach, že po návratu z léčby budeme zase na začátku, ale naštěstí jsme navázali na předchozí stav a Adélčina doba pláče se zkracovala. Postupně začala být holčička veselejší a vracela se chuť k manipulaci s různými předměty a další spolupráci.
Vzhledem k výše uvedenému bylo jasné, že Adélka potřebuje navštěvovat mateřinku pravidelně, aby se dokončila její adaptace na jiné prostředí bez přítomnosti rodiny a v návaznosti na to se mohla dále rozvíjet. Po konzultaci s maminkou, učitelkami, vedoucí učitelkou školy paní Jiřinou Krůsovou a ředitelkou klatovských mateřských škol Mgr. Jitkou Luňákovou, která svým vstřícným přístupem vyřešila organizační záležitosti, bude Adélka v příštím školním roce docházet do školky každý den v dopoledních hodinách.

 Spolupráci s maminkami obou děvčat hodnotím jako vynikající a myslím, že byla a je základem úspěšné integrace. Rodiče handicapovaných dětí mají před sebou totiž ještě další úkol. Nechuť a nevstřícný postoj k integraci mnohdy pramení ze strachu. Prosím, pomozte nám, pedagogům a naučte nás to, na co žádná škola nepřipraví. Buďte trpěliví a zkuste nám vše ukázat, vysvětlit.. Věnujte nám svůj čas v začátcích docházky vašeho dítěte do zařízení, připravte jednoduchý návod, vysvětlení, jak, kdy a na co vaše dítě reaguje, co má rádo, co dělat v určitých specifických situacích, které mohou v souvislosti s handicapem vašeho dítěte nastat.. Každá maličkost může pomoci a má svůj význam. Vzájemná úzká spolupráce se pak určitě zpětně odrazí ve spokojenosti nás všech.

Eva Desenská - asistent pedagoga

MŠ Národních mučedníků

Klatovy